Náhled

Ivan Wernisch patrně neexistuje, říká Petr Hruška, autor monografie o (ne)existující básnické legendě

2. prosince 2019, 09:11
Ivan Mottýl | ostravan.cz | Obraz & Slovo
Článek přečten: 6 krát.

Knihu Daleko do ničeho vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR. Hruška už dříve připravil monografii o básníku Karlu Šiktancovi (Někde tady. Český básník Karel Šiktanc. Host 2010) a loni se nechal slyšet, že by rád napsal ještě monografii o generačním souputníkovi a ostravském spisovateli Janu Balabánovi. Rozhovor o knize Daleko do ničeho začínáme básní Ivana Wernische. Publikace bude pokřtěna 3. prosince v Praze, 5. prosince v Brně a 9. prosince v ostravské Fiducii. IVAN WERNISCH: V ŠERU Okna se rozsvěcejí
Řezník stahuje roletu
A v uličce
Nejisté kroky
Včerejší ženy
Poznáte mne?
Jsem to já? Jsem to ještě já?
Pane? „Okna se rozsvěcejí.“ Básníkovo zrození. V tak objemné monografii, jakou jste napsal, asi Wernischovu ranou tvorbu neodbýváte jen mnohokrát zveřejněnou větou: „Debutoval roku 1958 básní v časopise Kultura.“ Určitě v knize zmiňujete i nějaké texty, která vznikly před oficiálním debutem, dětské práce či juvenilie. Je už v nich cítit něco z té nenapodobitelné wernischovské poetiky? Je a není – což by mohla být zároveň poměrně univerzální věta při rozhovoru o tak podivném a podivuhodném světě, jako je ten Wernischův. V šestnácti letech, jak sám říká, „namlátil do psacího stroje“ sbírku surrealistické poezie Smaltovaná serenáda a ta pro pozdější autorovu poetiku charakteristická není. Ve zmíněné debutové básni z časopisu Kultura, publikované ve stejné době, je několika prostými, přímočarými verši vylíčena samota poté, co „s věnečky pampelišek/ odnesly děti louku/ na hlavách“. Opuštěnost a stesk z paradoxní přítomnosti zmizelého – to už wernischovské je, stejně jako naivní dětské vidění rafinovaně střídané vědomým básnickým naivismem. „Řezník stahuje roletu.“ Drsné bilancování, Wernisch vlastně celou svou tvorbu prošpikoval jakýmsi „tancem smrti“. Někdy zoufale smutným jak ruská duše, jindy eulenspiegelovsky vyzývavým. Zabýval jste se nějak hlouběji tématem smrti v jeho poezii? Nešlo to jinak. V básních se kutálí hlava krásné Jezábel, uťaté ruce leží pod keřem, viselci se houpou ve větvích stromů, lodě bláznů plují neomylně ke zkáze, močály se táhnou v krajině Mortcerf, na krvavém špalku bzučí mouchy, domorodé kmeny opěvují zabíjení, SS Unterscharführer Pumpke vede útok i proti vlastní divizi… Smrt je u Wernische setsakramentsky živá. A když už jsme u toho, sbírka Cesta do Ašchabadu z roku 1997 je vedle Šiktancových Heinovských nocí z roku 1960 jedním z nejuhrančivějších obrazů válečného běsu v české poezii druhé poloviny 20. století.    „A v uličce.“ Jakou roli hraje v básníkově tvorbě jeho rodná „magická Praha“? Anebo pražské adresy, na které se během života musel stěhovat? Podotázka. Nejméně dvakrát jsem v Ostravě vyrazil na Wernischovo autorské čtení, Mistr však nedojel. Dorazil vůbec někdy do ostravských ulic? Ivan Wernisch strávil drtivou většinu svého dosavadního života v Praze, ale jeho básnické končiny nemívají konkrétní pražské souřadnice. Až v jeho pozdních sbírkách se tu a tam začínají objevovat místa z dětství, Liboc, Vyšší Brod. Ale básníkovy texty jsou především končiny stvořené a imaginární, různě zacyklené sny ve snech, sny o snech, zdánlivé sny a bdění uvnitř nich a podobně. Přičemž báseň nechce být ani tak záznamem těchto snů, představ a zdání, mnohem více ji zajímá, komu se tyto sny zdají a komu se zdají ti, co se jim ty sny zdají… V Ostravě Ivan opakovaně byl i četl a na jednu návštěvu dokonce vzpomíná v knize Jakápak prdel, kterou napsal společně s Michalem Šandou trochu na způsob vyprávěných hospodských historek. Vylezli jsme tehdy my dva, a ještě Honza Balabán a Martin Reiner, na kopec v Komenského sadech, pili lahváče a tak dlouho poslouchali říjnový vítr sténající v prázdných lahvích, že na večerní čtení v Opavě Mistr málem opět nedojel. „Nejisté kroky.“ Wernisch se narodil do rodiny německého úředníka, a to v hodně nejistém roce heydrichiády 1942. Dostal jméno Johann, ovšem v nejisté poválečné době byl přejmenován na Ivana. Stalo se nové křestní jméno iniciací k Wernischově fascinaci ruskou duší či krajinou? Vždyť jeho básně, to je samý Prochor, Kátěnka, Něva… Ne. Stalo se spíše symbolem nejednoznačnosti a nepolapitelnosti, možná i rozpolcenosti tohoto autora. V roce 1970 podepsal svoji sbírku dokonce křestním jménem Iwan, prý proto, aby znělo správně z pohledu němčiny, neboť jinak by muselo být vyslovováno „Ifan“. Takže zde máme křestní jména Ivan, Iwan, Johann a také řadu pseudonymů, z nichž některé znějí česky (Jan Hrejsa), některé českoněmecky (Josef Ausprag), některé německy (Hans Gruber), některé americkoněmecky (Bobby Weintisch) a některé šíleně (Marsel Drevo). A pak pseudonymy (Hugo Bokvas), o nichž autor tvrdí, že nejsou jeho a že mu je přisoudili popletení vykladači jeho díla. A pak tu máme řadu jmen uznávaných básníků (Johann Wolfgang Goethe, Christian Morgernstern aj.), pod jejichž jmény publikoval v rozhlasu své vlastní texty za normalizace, kdy pod svým jménem publikovat nemohl. A řadu svých textů ukryl pod označení typu „anonym, 14. stol.“ nebo „ze staré egyptské poezie“. A pak je tady mnoho tzv. „překradů“, tedy textů, které Wernisch psal jednoduše řečeno jako autorské překladové parafráze na texty jiných autorů a podepisoval je různě, např. „Po Ťü-i a já“ nebo „podle Gottfrieda von Neifen“ nebo „ze Spervogela“. Už začínáte tušit, jaká to práce na knize byla? „Včerejší ženy.“ V knize jste určitě neopomenul Wernischovy manželky. V rané básníkově sbírce Zimohrádek najdeme bytostně milostné básně, v pozdější tvorbě přibývá ve vztahu k ženám spíše skepse: „Známá žena / Stále stejně cizí / Sestoupí se schůdků / a zmizí.“ Jak byste charakterizoval W Číst celý článek >>>

Zveřejněte komentář na FB.

Líbí se Vám tato stránka? Sdílejte ji s ostatními.

Přidat.eu záložku

 

+ Přidej RSS kanál | Copyright (c) 2009 Seznam.name. All rights reserved. Created by Kukej | Kontakt | Výměna odkazů

0.38237