Podobné příspěvky: jsem znal Táňu Fischerovou
Náhled

Jak jsem znal Táňu Fischerovou

23. ledna 2020, 05:00
Stan | Outsider Media | Uncategorized
Článek přečten: 1 krát.

268315 Ce4880 Malé ohlédnutí za čistou duší. googletag.pubads().definePassback('/162717810/CZ-outsidermedia.cz/400x200', [400, 200]).display(); Prvně jsem ji viděl v Konci velkých prádznin, televizním seriálu ze začátku devadesátých let. Hrála v něm klavíristku, která v dobách reálného socialismu uprchla na Západ. Byl jsem tenkrát – v oněch devadesátých letech – sám v emigraci, a tak jsem mohl ztvárnění její role posoudit i z jiného hlediska než diváci v Československu. Táňa svou roli hrála skvěle. Byť sama s emigrací žádnou zkušenost neměla, ztvárnila příběh klavírní virtuózky, které v nové zemi nezbývá než vzít za vděk obyčejným zaměstnáním, naprosto věrohodně. Snad to bylo dílem jejího čistého srdce, které do role vkládala a jež, tak jak šla životem, naplňovala ryzí pravdou a soucitem s druhými. Tehdy mě Táňa Fischerová velmi zaujala. Když jsem se z emigrace vrátil a začal hlouběji vnímat českou politickou scénu, všiml jsem si, že Táňa (tehdy ovšem pro mě paní Táňa Fischerová) zastává post poslankyně parlamentu. V útržkovitých zprávách z novin a rádia, v nichž se věnovalo lidem nepatřícím k pravici minimum prostoru, jsem v Táně Fischerové znovu spatřil onu statečnou klavíristku. Pak se Táňa začala objevovat v pořadu ČRo 2 „Jak to vidí“, což jsem pokládal téměř za zázrak. Nebyla tam dlouho, snad jen pár měsíců, ale ten čas, po který promlouvala do éteru, byl časem křišťálově čisté vody tryskající z pramene nejryzejšího lidství. Vzpomínám, jak jednou mluvila o osazenstvu parlamentu, jehož tou dobou byla členkou. Říkala, že těch, kterým jde o spravedlivé a po všech stránkách dobré uspořádání poměrů ve společnosti a jednají nezištně, je v Poslanecké sněmovně pouhá hrstka. Ostatní nejsou ničím jiným, než servismany lobbistů a zájmových skupin. Sama v té chvíli zapochybovala o Sněmovně coby zákonodárné základně občanstva. Táňa mluvívala o sociální nespravedlnosti a o hrůzách bezdomovectví, které si naše společnost považující sebe sama za vyspělou, pěstuje. Mluvívala o nárůstu chudoby a cynismu, o sociální bezohlednosti, která zde po roce 1989 bleskurychle zdomácněla. Táňa Fischerová sdělovala hořké pravdy, avšak dělala to způsobem plným milosti i rozhodnosti necouvnout. A Táňa necouvala. Jako politička i jako hlas ve veřejném prostoru si získala moje srdce a moji důvěru.

Prezidentské volby 2012/2013

Když jsem se dozvěděl, že Táňa uvažuje o prezidentské kandidatuře, k níž ji přemlouvají její přátelé, spolupracovníci z Klíčového hnutí i její blízcí, bylo to, jako by zazářilo slunce na konci tunelu. Táňa se nakonec pro svoji kandidaturu rozhodla. Ne jako ta, která chce prezidentkou být, ale jako ta, která chce sloužit. Bylo to v našich končinách rozhodnutí vpravdě historické a nadto šance, která tu nebyla sto let. V těch dnech vyšel na Deníku Referendum článek, který byl bezpochyby dobře míněný, ale nespravedlivý. Autor v něm nabádal k neroztříštěnosti levicově laděných hlasů a k jejich soustředění ve prospěch kandidáta ČSSD Jiřího Dienstbiera mladšího. V reakci na tento článek jsem tehdy napsal svůj úplně první článek pro Deník Referendum. Polemizoval jsem v něm s autorem článku ve věci organizování voličstva v zájmu jednoho kandidáta na úkor kandidátů jiných, byť téže „krevní skupiny“. Navíc jsem měl u Jiřího Dienstbiera dojem, že míří výše, než by jeho dosavadnímu působení ve veřejném prostoru odpovídalo. Ten článek k mému překvapení vyšel a měl slušný ohlas. Pár dnů na to mi volala Tánina asistentka, paní Seifertová, jestli se nechci připojit k práci na Tánině kandidatuře a rovnou s nimi jet do Liberce, do jakéhosi kulturního střediska na diskusi s občany. Nechtěl jsem zůstat v anonymitě pouhého autora úspěšného článku, a tak jsem přitakal. Tím začala moje spolupráce na kandidatuře Táni Fischerové. Byl to čas krátký, který trval necelého půl roku, ale byl to čas věnovaný uskutečňování dobra, což samo o sobě dávalo smysl bez ohledu na to, jaký bude výsledek. Sháněl jsem podpisy, kde se dalo. Nasbíral jsem jich snad tisíc, možná více. Dával se do řeči s občany u Tániných volebních stánků a promlouval do televizních skečů vysílaných v rámci kampaně. Vylepoval jsem plakáty – tajně, protože dotyčný místní úřad mi to nedovolil, zatímco plakáty pravicových kandidátů byl daný volební obvod doslova vytapetován. Inu demokracie, vláda občanů, že ano? Po nocích jsem obíhal domy a paneláky a vhazoval do schránek letáky, jež jsem doma tisknul. Chodil jsem na setkání našeho volebního týmu, hovořil v rádiu a nakonec se s Táňou a ostatními zúčastnil poslední předvolební debaty kandidátů v Paláci kultury. Moderoval ji Václav Moravec a Táňa se v ní ukazovala taková, jaká byla – skromná, pevná, přímá. Nepředváděla se a její odpovědi byly odpovědi toho, kdo přichází, aby sloužil, nikoliv aby si nechal sloužit. Nemohu zapomenout na jedno intermezzo, které těsně před zahájením televizního přenosu zinscenovali lidé z volebního štábu Karla Schwarzenberga. Když jejich kandidát vstupoval na jeviště, spustili v čele s Jiřinou Šiklovou takový pokřik a výskot, že by si s tím nezadal leckterý fotbalový stadion. Bylo to krajně nevkusné a ve mně to jen utvrdilo dávné přesvědčení, že Karel Schwarzenberg stejně jako nemalý proud někdejšího Číst celý článek >>>

Zveřejněte komentář na FB.

Líbí se Vám tato stránka? Sdílejte ji s ostatními.

Přidat.eu záložku

 

+ Přidej RSS kanál | Copyright (c) 2009 Seznam.name. All rights reserved. Created by Kukej | Kontakt | Výměna odkazů

0.43663